Proč si vlastně nedokážeme jeden den „ubrat“ pro ostatní?

Děje se to každý den. Je nějaká oslava, narozeniny, party nebo zkrátka jenom sešlost, kde se lidé přišli pobavit, zatančit si, zkrátka užít si života. Ale vždycky se najde nějaký morous od vedle, který na dotyčné, jakmile hodiny udeří 22:00, zavolají ideálně policii, hasiče a rovnou i napíší dopis panu prezidentu, aby udělal konečně v „týhle republice nějaký pořádky“.

Všichni známe někoho takového, kdo jakmile je vyrušen z naprosto identického spánku a večera, který zažívá ostatních 364 dní v roce, hned vytahuje brokovnici a vyhrožuje z okna. Nedej bože, když mu řeknou ne. To je potom naprostý kravál a nejednou se stalo, že takoví lidé jsou schopni i podat podnět k přestupkovému řízení. Občas by nám neuškodilo, kdybychom se tak nějak uvolnili a nechali, ať se ostatní baví. Většina takových lidí jsou ale zapšklí staří lidé nebo, a to je ještě horší, zapšklí mladí lidé s duší starého nerudného starce. To je potom ještě horší. Kdo projde životem, aniž by se bavil, to je neskutečný mrzák.

Někdo to prostě nemá v krvi

Ne každý se rád veselí někde na party, někdo si raději přečte knihu nebo se podívá na film. Nelze však na základě tohoto našeho rozpoložení životního udávat směr i ostatním, kteří takto žít a umřít nechtějí.

Samozřejmě, něco jiného je, pokud máte nějakou takovou párty, kvůli které nemůžete spát třeba celý týden, to už je něco úplně jiného a zase se nerespektování vzájemného soužití různých lidí děje na druhé straně barikády. Smutné však je, že většinou se nejvíce podávají stížnosti na jednodenní akce. Chápeme, všichni nemají tolik přátel nebo rodiny, se kterou by trávili čas a když jsou sami celý den zavření někde doma, že ani na slunce nevyjdou, je potom těžké se srovnat s tím, že ostatní lidé mají i nějaký ten život nebo se chtějí bavit. To se pak lehce říká „zlatí komunisti“, to byl aspoň večer klid s pohrůžkou obušku, že ano?